Bylo nebylo...

Za všechno může on!

Přišel a vzal mi srdce. A chtěl nakrmit.

Copak já umím vařit, ptám se. Zachránil mě internet, receptů zde bylo neskutečně, u některých byly návody, některé návody byly dokonce psány přímo matkami, se všemi jejich zkušenostmi a radami. Tak jsem se naučila vařit. A objevila kouzlo serverů pro zručné maminy na MD. Ty poskytovaly nepřeberné množství receptů, návodů, návodů pro domácnost, návodů na vyrábění košíčků z novin, no řekli byste, že se něco takového vůbec dělá..?? Byla to paráda! Vrhla jsem se na všechno co se nabízelo jako udělatelné, motala, natírala, malovala na dřevo, patinovala, no zkrátka dělala vše, co šlo. Můj život se proměňoval v Klub Marthy Stewartové… Zloděj srdce jen kroutil hlavou, ale vařit jsem nepřestala, tak ať se klidně zbláznim třeba.

No a pak to přišlo. Andělky! Nádherné, úžasné, dlouhonohé krasavičky, tak jemné a okouzlující – leč! Šité.

Nedá se svítit, potřebuju stroj. Zloději, zloději, budu mít narozeniny. Kup mi stroj, prosím, prosím. Stroj dorazil koncem září. V životě jsem stroj neviděla na vlastní oči takhle z blízka. Byl malý, krásný, celý bílý, byla to láska na první pohled.

Několik dalších týdnů jsem u něj střídavě jásala, křičela, plakala, znovu jásala a znovu plakala. Nešlo mi to. Až jednou, ani nevím, snad v listopadu, se narodila Andělka. Moje první, bez křídel, jen šatičky a vlásky. Plakala jsem. Usmívala jsem se a plakala.

Andělka zůstala doma a hlídá mě v kuchyni, od té doby už jde vše ráz na ráz, druhá andělka, třetí, čtvrtá, nějaké knížky o šití, střihy z internetu . Posunula mě Bellet, které tímto děkuju.

Cítím změnu. Věřím, že se ubírám správným směrem…